Ondřej – Knihošlápek

Rituál

Postavit se čelem k tomu, že láska není opětována, že v člověku vlastní dítě dokáže vyvolat takovou zlobu, až se tají dech, že v těle muže může žít i žena, která se občas dere na povrch a nenechá se umlčet, že lásku ženy k ženě může poskvrnit fakt, že obě spolu žijí skrytě a bojí se, co řekne okolí, to všechno a mnohem víc je Rituál.

Zřejmě už je zjevné, že se nejedná o snadnou četbu; v každé z 19 povídek se odkrývá osud člověka, který se dostal do určitým způsobem hraniční situace, kterou ve svém nitru otáčí, překlápí, rozebírá a zase skládá dohromady, což je složité – a únavné. Přestože jsem některé příběhy doslova zhltnul a velmi rezonovaly s tím, nad čím někdy přemýšlím či co jsem zažil, musím říci, že přečíst Rituál je náročný úkol. Čtenáři je však odměnou pohled do nejniternějších myšlenek člověka, do úvah, přirovnání a pocitů, které autorka dokáže výborně vykreslit.

Inger Edelfeldtová, autorka sbírky, je jedním z pionýrů žánru v domácím Švédsku; koncem 70. let spustila svou knihou Šikovnej kluk, která intimním a ke konci velmi milým a hřejivým způsobem popisuje cestu k poznání vlastní identity a sexuální orientace v době, která odlišnostem nebyla příliš nakloněna, revoluci. Pokud vás zaujal Rituál, neváhejte po jeho přečtení vyrazit do nejbližší knihovny pro Šikovného kluka, nebo se podívat do další autorčině tvorbě.

Zamyšlení se nad hodnocením knih

Proč?

Dnes jsem se při dočítání jedné knihy, ke které jsem se vrátil po velmi dlouhé době, protože se mi je nedařilo přečíst, ač jsem se o to dost snažil, musel zamyslet nad tím, jaký má vlastně smysl, když knize přidělujeme bodové nebo procentuální hodnocení.

Body versus hodnocení

Každá slušná knižní recenze – alespoň podle mého názoru – obsahuje krátký popis knihy (tedy o čem kniha je), subjektivní popis recenzenta (tedy co si o dané knize člověk myslí a jak se při jejím čtení cítil) a třeba nějaké zhodnocení kladů a záporů, z kterého by mělo být patrné, jestli se recenzentovi líbila – co mu přišlo dobré a co ne. Obodování naproti tomu naznačuje ‚celkový výkon‘ knihy, které umožňuje lidem vybírat ‚nejlepší kousky‘, aniž by si v knize našli něco, s čím souzní a co k nim promlouvá.

A co s tím?

Zpětně jsem se rozhodl odebrat veškerá hvězdičková hodnocení. A vás, milí čtenáři, zvu k tomu, abyste v recenzích, a to nejen pouze v knižních, ale třeba i v recenzích filmových, hudebních, uměleckých, hledali to svoje a nikoli pouze výkony.

Váš

Revoluce

Píše se rok 2025 a v Čechách dochází k tzv. Očistě národa – problematičtí občané ČR jsou odsunování za státní hranice ČR. Mainstreamová média podporují toto rozhodnutí vlády jako krok k lepším zítřkům, který je kritizován nezávislými zdroji. Ty ovšem mají velmi malý dosah a pozornost jim věnují jen vybraní lidé. Nepřipomíná vám to něco? A jak k tomu vlastně došlo, kdo to způsobil? Jakub Trpiš ve své knize Revoluce sleduje osud několika lidí, kteří jsou různými způsoby zapojeni do zprvu plíživých změn, které ale ve výsledku diametrálně změní náš stát a společnost v něco, o čem se nám ani nezdálo. Nebo snad ano?

*Odsun obyvatelstva rozhodně není české historii neznámý…*

Robert je zavržený a společností opuštěný mladík, který ve svém životě střídavě zažívá raketový úspěch a pády na samotné dno. Vždy se ale zvedne ze země a chce se probojovat až na vrchol a potrestat každého, kdo by se mu snad snažil bránit nebo kdo by se jeho záměrům vysmíval. V knize se s ním potkáte mnohokrát, stejně jako například s Helenou, Kryštofem, nebo třeba Mariánem – jejich osudy už ale bude čtenář muset odhalit sám.

Celý příběh se skládá z příběhů několika postav, které se střídavě setkávají a zase rozcházejí. Stejně jako se mozaika skládá z barevných sklíček se příběh utváří z osudů lidí, kteří o sobě zpočátku nemají ani tušení, přesto jsou však společně ovlivňováni tím, co se děje – a děj je to syrový a ničím nepřikrášlený. V knize se setkáváme s úpadkem, vztekem a klením, sexem, spalující beznadějí i chladným a propočítaným vražděním. Mělo by proto být jasné, že se nejedná o typickou četbu po nedělním obědě, ale o dílo, nad kterým je třeba se zamýšlet. Společně s postavami budeme padat do prachu a zvedat se, jemným uměním společenského intrikaření a manipulace zdolávat překážky vedoucí k vítězství a následně také spolurozhodovat o tom, kterým směrem se bude ubírat budoucnost celého českého národa.

*… a jak všichni víme, celek se vždy skládá z částí.*

Takové úvahy jsou samy o sobě velmi složité – koneckonců stejně jako celá kniha. Z příběhu je patrné, že Jakub pečlivě spřádal myšlenky do promyšlené sítě, před kterou nelze než smeknout, což je myšlenka, která mě napadla při čtení kapitoly, v níž se odehrává poměrně zásadní debata. Na druhou stranu mě ovšem několikrát zamrzelo poměrně ploché zpracování myšlenek postav, které se v příběhu občas objeví – každá síť v sobě občas může mít trhlinu.

Příběh doplňují články z novin, diskuze, volební statistiky a další informace, které zachycují změny nálad ve společnosti a dokreslují děj, myslím si ale, že je jich až moc. Naopak je skvělé, že je ke knize dostupný soundtrack, který je provázaný s vybranými pasážemi knihy a může tak skvěle dokreslit děj.

*Je dobré občas pomyslet i na to, že v mnoha situací záleží především na úhlu pohledu.*

Jakub Trpiš se ve své nové knize pouští na neprozkoumanou cestu – vytvořil fiktivní dystopii, temno, které se rozlézá v našich končinách. Nejedná se však o lineární proměnu; v knize dochází k několika zásadním zvratům, které mohou čtenáře potěšit nebo naopak rozzlobit. Kniha na samém konci dochází k velmi nečekanému závěru, poselství, podobně jako Volba, první Jakubova kniha, která zvláštním způsobem kombinuje příběh s prvky seberozvojové literatury. Po jejím přečtení je dobré se zamyslet nad tím, komu jste vlastně celou dobu fandili a proč, což je svým způsobem alegorií na celý příběh knihy a na myšlenky v ní ukryté.

Shrnutí (tl;dr)

Revoluce ve mně po celou dobu čtení budila velmi silné a rozporuplné emoce, nutila mě přemýšlet nad tím, jak pohlížím na sebe i společnost, a také nad tím, jak bych si přál, aby se vyvíjela naše budoucnost. Za to autorovi patří můj dík, stejně jako za zajímavé zpracování v podobě střídavě se sbíhajících a zase se rozdělujících osudů hlavních postav. Naopak mě zamrzelo místy ploché zpracování a občasně ‚skákající‘ uvažování postav a také pravopisné chyby v textu. Za zmínku stojí také zajímavé doplnění příběhu dalšími prameny a speciální soundtrack. Rozhodně se nejedná o odpočinkovou četbu po sobotním obědě, kniha nutí k zamyšlení nad změnami ve společnosti a psychickou dynamikou hlavních postav.

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji pořídit zde. Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihcentrum.

Knihošlápek žije!

Milí náhodní návštěvníci,

vítejte na mém knižním blogu! Po letech tahanic o doménu se mi ji podařilo získat zpět, a tak jsem se rozhodl, že web znovu oživím.

Nezávazně slibuji, že se občas něco přidám.

Váš

Kdo je tu vlastně blázen?

No prostě je to blázen,“ slýcháme v dnešní době poměrně často, dokonce tak často, že tento obrat v našem jazyce naprosto zdomácněl. Tím, kdo ale ve skutečnosti bláznem je – a co to vlastně znamená být normálním člověkem – se neotřele, komicky, ale zároveň i velmi hluboce zaobírá Manfred Lütz be své knize Kdo je tu vlastně blázen?

Někdy se věci mají jinak, než to vypadá…

„Léčíme nesprávné! Naším problémem nejsou blázní, nýbrž ti normální!“
– Manfred Lütz

Koncepcí neotřelá kniha mění úhel pohledu a provokuje – je větším problémem ‚normální‘ vrah či zloděj, nebo člověk, který kromě občasných nepříjemností s těmi hlasy, co na něj promlouvají, žije spořádaný život? A proč vlastně většinu zločinů považujeme za blázny a naopak?

Dílo se člení na několik celků – kromě již zmíněného předělu mezi bláznovstvím diskutuje o tom, koho a proč léčit (krátká historie psychiatrie), jak léčit (směry v současné psychoterapii, užívání léků) a co léčit (jednotlivé diagnózy).

Autor knihy, Manfred Lütz, erudovaně odpovídá na všechny položené otázky – jak by také ne, vždyť v roli primáře-psychiatra a psychoterapeuta znalého mnoha terapeutických směrů pečuje o své pacienty v Alexiánské nemocnici, v roli filozofa a teologa, který svou disciplínu vystudoval, se zaobírá tím, jak se k sobě lidé ve společnosti chovají a jak reagují na ‚nenormální‘ podněty.

Všechny texty jsou čtivé a plné nejen svérázného humoru, ale i zajímavých informací a příkladů z praxe. V knize je také velmi silně morální a etická kotva doktora Lütze, kterou je pokora a snaha vnímat jedince s problémy jako partnery sobě rovné, za což si autora velmi vážím. Osobně bych ocenil o něco více k tématům, která mě zajímají (např. poruchy osobnosti, transsexualita), ale kniha pro širokou veřejnost musí zajímavě pokrýt základní informace.
Dílo pana Lütze bych doporučil všem studentům psychologie (a zájemcům o obor) – rozhodně se jedná o brilantní úvod do problematiky práce s lidmi obecně.

Na Freuda já nemám čas, doktore

Během našeho života navštívíme lékaře nesčetněkrát – tu angína, onde zlomená ruka nebo nedej bože něco vážnějšího. Naše zranění se často velmi dobře zahojí, v horším případě zůstane bolest nebo jizva. Jaké to ale je, když je tato jizva na duši?

V naší společnosti je stále ještě zakořeněn přežitek, že člověk, který navštěvuje psychiatra nebo psychologa – také „cvokaře“, jak se velmi příznačně lidově říká – je blázen. Někdy totiž vidíme spíše diagnózu, než člověka, a tak je pro nás obtížné si představit, jak může takový nemocný trpět:

„Pomalými kroky se posouval k okraji střechy. Neviděl ulici pod sebou a nemyslel na to, co bude s jeho tělem. Chtěl jen zemřít. Nemyslel na to, jestli po ulici zrovna někdo půjde – v tuto hodinu venku rozhodně nikdo nechodí. Chtěl jen zemřít. Myslel jen na to, že stačí jeden krok a bude vysvobozen.
Říká se, že bezprostředně před smrtí se člověku promítne celý jeho život jako zrychlený film. Když ale stál na okraji střechy, nepromítlo se mu nic… Jak prosté může být řešení. Jak konečný může být jeden krok. Krok, který je zároveň cestou a cestu otevírá a zavírá současně…

Velká část našich obav z duševně nemocných lidí vychází z neznalosti, a proto se tato kniha pouští do osvětlování různých duševních poruch na lidských příbězích. Miroslav Orel, autor knihy, je lékařem a psychologem současně, díky čemuž se na problém můžeme podívat nejprve z lidského a „příběhového“ pohledu a hned potom se dozvíme něco o tom, co vlastně způsobuje problémy a jak se projevují.

Na stránkách této velmi čtivé a zároveň příjemně útlé knížky se setkáme s mánií, depresí, demencí, závislostmi, poruchami osobnosti a s mnoha dalšími podobnými problémy. Na závěr autor přidal zajímavý bonus v podobě pohledu na to, kde se duševní nemoci vlastně berou, kdo a jak je vyšetřuje a jak se léčí – najdeme zde i tipy na to, jak si pomoct sami.

Celá knížka je opravdu velmi dobře napsaná a sympatického doktora Portsteina, který nás provádí příběhy pacientů, si určitě oblíbíte.

A komu je kniha určená? Rozhodně nejen fanouškům psychologie, ale i lidem postiženým duševní poruchou a jejich okolí – vždyť porozumění je klíč k větší stabilitě a pomoci.

Mami, kdy už konečně umřeš?

Téma péče o nemocné rodiče je v dnešní době velmi aktuální, nejspíše proto, že je tato péče nákladná, fyzicky i psychicky namáhavá a zdlouhavá. Martina Rosenberg, německá novinářka a spisovatelka, ve své knize s provokativním názvem Mami, kdy už konečně umřeš? ukazuje těžké životní období, kdy se musela starat o své staré a nemocné rodiče.

Martina se s dcerou a manželem stěhuje z Řecka, kde dlouhodobě bydlela a pracovala, zpět do Německa, protože tamější podmínky nejdou zrovna příznivé. Samozřejmě řeší otázku bydlení, a tak jí rodiče nabídnou, aby šla bydlet do horního bytu v jejich domě. Zpočátku vše vypadá idylicky – prarodiče se sbližují s vnučkou a samotná Martina s manželem se mohou pustit do podnikání v oboru, který je baví. Po nějaké době se ale u matky Martiny objevuje demence. Zpočátku to všichni přisuzují stáří obou rodičů – vždyť kdo z lidí, který táhne na osmdesát, něco sem tam nezapomene?

Změna na sebe ale nenechá dlouho čekat, a tak se stav Martininy matky stále více zhoršuje. Přestává být schopna starat se o domácnost a za chvíli se už nebude moci postarat ani o sebe. Její muž, který je na manželce celý život závislý – byla totiž prvotřídní hospodyňkou, matkou a manažerkou rodinného života – upadá do sebelítosti, depresí a začíná být agresivní, navíc neštěstí má rádo společnost, takže také brzy onemocní.

Počáteční snaha Martiny starat se o rodiče v rámci rodiny začíná selhávat, a tak nastupují ambulantní a domácí pečovatelé, kteří jsou ale bohužel také jen lidé, proto péče není zrovna podle Martininých představ. Ta má už tak dost nacpaný rozvrh, a tak musí prodat podnikání a postupně přejít jen na částečný úvazek, její rodinný a společenský život navíc také utrží velkou ránu.

Vše se postupně zhoršuje a Martina tomu věčnému chaosu prostě potřebuje uniknout, a tak hledá cestu ven. Nejednou – a není se co divit- ji napadne věta: „Mami, kdy už konečně umřeš?“

Název i obsah knihy jsou značně provokativní – vždyť kdo by mohl toužit po smrti rodičů? Z příběhu je ale naprosto jasné, že netrpí jen nemocní, ale i jejich příbuzní a vůbec jejich okolí. O zdraví a pohodu těchto lidí se ale už málokdo zajímá. Myslím, že autorčiným cílem bylo zdůraznit důležitost komunikace mezi rodiči a dětmi, neboť se tak dá předejít napětí a mnoha problémům, zároveň se pokusila velmi ostře, avšak naprosto bravurně, detabuizovat tuto tématiku.

Kniha je krátká, výborně se čte a naprosto bravurně zachycuje bezútěšnou situaci mezi střední a starší generací. Knize není co vytknout; považuji ji za jeden z nejdůležitějších počinů letošního roku v oblasti péče o své blízké a doporučuji j k přečtení úplně všem – jednou nás to čeká také!

Knihu je možné objednat přímo na stránkách nakladatelství Portál, kterému děkuji za recenzní výtisk.

Čeština poklepem a poslechem

Kniha Čeština poklepem a poslechem není na knižním trhu žádnou novinkou – spíše se jedná o publikaci, která vždy po několika desítkách let vyjde znovu, aby potěšila a obohatila život současných češtinářů.

Kniha je svým způsobem výkladový slovník, který autor sestavil a ve kterém se humorně (a také velmi zajímavým způsobem) „vrtá“ ve významech slov, v jejich původu i v tom, jak na ně bylo v době vzniku tohoto díla (tedy v roce 1948) nahlíženo.

Pavel Eisner, český lingvista a překladatel, si v obou svých dílech věnujících se kráse češtiny (kromě Češtiny poklepem a poslechem napsal ještě knihu Chrám a tvrz) vyhrál s jazykem a pustil se do „vysvětlování“ českých slov. Původním záměrem zřejmě bylo přitáhnout více lidí k češtině ukázat jim její krásy, což se mu dozajista podařilo – a stále daří.

Dílo neprošlo žádnou úpravou, proto je čeština viditelně starší a krásně „košatá“. Jako příklad uvedu svou oblíbenou definici slova mluvnice.

Mluvnice
Mluvnice nebo gramatika, můžete si vybrat, ale jen gramatik, nikoli také mluvničář, a největší xenofob mezi gramatiky musí si říkat gramatik. Neboť jazyku neporučíš; napadne-li ho nestvořit nějaké slovo, nestvoří, a čeština je ženská, musíš, jak ona chce.

Podobných perel najdete na 472 stranách více než dost; kdyby vám to však bylo málo, můžete sáhnout i po Chrámu a tvrzi.

Kniha i celkově dílo Pavla Eisnera se mi moc líbí, připomíná mi, jak je čeština bohatá a jak barvitě se pomocí ní můžeme vyjadřovat. Navíc si lze četbou této knihy doplnit znalosti etymologie a vývoje jazyka, což je mnohem pohodlnější, než „ležet“ v učebnicích – autor navíc vybírá zajímavá fakta a čtenáři tím šetří spoustu času.

Shrnutí

Čeština poklepem a poslechem by neměla chybět v knihovně žádného milovníka češtiny. Čtenáře pobaví a poučí; je také odrazem doby minulé, a tak čtenáři mohou nahlédnout na to, jak čeština vypadala před více než šedesáti lety.

Knihu je možné objednat přímo na stránkách nakladatelství Leda, kterému děkuji za recenzní výtisk a také za to, že se rozhodlo tuto vynikající knihu opět vydat.

Jazykové jednohubky

Na knižní scéně se čas od času objeví nějaký „pošetilec“, který se pustí do psaní o češtině s cílem nalákat zájemce o jazyk na něco jiného než „milovanou školní češtinu“. Jedním z posledních odvážlivců je Jan Táborský, kterému se to podařilo velmi dobře.

Kniha Jazykové jednohubky je souborem příspěvků, které Jan Táborský, autor knihy, publikoval na facebookové stránce Jazykové zajímavosti. Jak sám uvádí, překvapilo jej, jaký úspěch stránka získala, a tak se nakonec stalo, že část jeho práce vyšla knižně. Tohle internetové publikování skýtá jednu velkou výhodu – jakmile knihu dočtete, můžete pokračovat na oné stránce, kde se objevují další a další příspěvky.

Jsem velkým fanouškem podobných knih a Jazykové jednohubky oceňuju zejména proto, že se my, běžní čtenáři, dostaneme do jazykového zákulisí, aniž bychom museli studovat bohemistiku nebo přelouskávat knihy psané akademickým jazykem, který se ne vždy čte úplně jednoduše. Jan Táborský také často odkazuje na práci, kterou při hledání např. významu slova udělal, jmenuje příručky, které prostudoval, a my si jen pohodlně přečteme onen zajímavý a poučný závěr.

Kniha se do jisté míry podobá slavné Češtině poklepem a poslechem od Pavla Eisnera, ze které Jan Táborský také čerpal. Ta je ale spíše slovníkem než sborníkem. Zároveň jsou jazykové jednohubky o něco svěžejší a nám jazykově bližší – ono se není čemu divit, Eisnerova kniha poprvé vyšla v roce 1948.

Shrnutí

Jazykové jednohubky jsou osvěžující knížkou o češtině, která vás vezme na místa, kam jste se ve školní češtině ani neměli šanci podívat. Při čtení se pobavíte nad tím, co všechno je v češtině možné a co lidé vymysleli, dozvíte se zajímavé informace o vývoji a historii jazyka a možná se vám podaří objevit nějaké prohřešky, které pácháte, a sami o nich nevíte.

A abyste nekupovali zajíce v pytli, jednu z jednohubek můžete ochutnat na YouTube. Připravil ji Jan Táborský osobně.

Knihu si můžete zakoupit přímo na stránkách nakladatelství Zoner Press, kterému děkuji za recenzní výtisk.

Zaklínač v uších

Přestože jsem poměrně konzervativní knihomol – audioknihy ani e-knihy ke mně moc nepronikly – získal jsem několik povídek oblíbené knižní série Zaklínač. Musím říct, že jsem byl velmi příjemně překvapen.

Jak jistě většina z vás už ví, Zaklínač je oblíbená fantasy série, kterou napsal Andrzej Sapkowski. Troufám i tvrdit, že jde o asi nejvíce prodávanou slovanskou fantasy u nás.

Zaklínač ale není pouze knižní série – polská televize v minulosti uvedla celý seriál, polský CD Projekt vydal tři počítačové hry, a tak bylo jen otázkou času, než dojde i na audioknihy. A jak to dopadlo?

Když jsem začal s Posledním přáním, nemohl jsem si vůbec zvyknout na hlas vypravěče (kterým je Jiří Plachý) a nechápal jsem, co se děje – pokud však vezmete do rukou celou knižní sérii, zjistíte, že je na tom úplně stejně, celá sága totiž nezačíná ‚hlavní‘ příběhovou linií, ale několika povídkami. Začátek audioknihy je zvláštní, začíná jakoby uprostřed děje, ale po několika vyslechnutých kapitolách se ale ponoříte do děje a budete se lépe orientovat. Později jsem také zjistil, že herecké obsazení (Jiří Plachý – vypravěč; Jiří Dvořák – Geralt; Helena Dvořáková – Yennefer; Jakub Saic – Marigold;…) je přímo geniální, herci podávají skvělé hlasové výkony. Celé pozadí vyprávění je perfektně dokreslováno zvukovými kulisami (tekoucí voda, tříštění nádobí, jekot), takže jsem si opravdu připadal, jako bych tam stál a poslouchal.

Audioknihu Poslední přání nemohu než doporučit – jedenáct a půl hodiny zábavy rozhodně stojí za investici. Pokud máte rádi fantasy světy, které se vymykají stereotypům tohoto žánru, zvolte Zaklínače – celá série nabízí nepřibarvený lidský svět, ve kterém všichni mohou udělat chybu, nadávky létají vzduchem a nikdo nejde daleko pro ránu.