Štítek: Populárně-naučná literatura

No prostě je to blázen,“ slýcháme v dnešní době poměrně často, dokonce tak často, že tento obrat v našem jazyce naprosto zdomácněl. Tím, kdo ale ve skutečnosti bláznem je – a co to vlastně znamená být normálním člověkem – se neotřele, komicky, ale zároveň i velmi hluboce zaobírá Manfred Lütz be své knize Kdo je tu vlastně blázen?

„Léčíme nesprávné! Naším problémem nejsou blázní, nýbrž ti normální!“
– Manfred Lütz

Koncepcí neotřelá kniha mění úhel pohledu a provokuje – je větším problémem ‚normální‘ vrah či zloděj, nebo člověk, který kromě občasných nepříjemností s těmi hlasy, co na něj promlouvají, žije spořádaný život? A proč vlastně většinu zločinů považujeme za blázny a naopak?

Dílo se člení na několik celků – kromě již zmíněného předělu mezi bláznovstvím diskutuje o tom, koho a proč léčit (krátká historie psychiatrie), jak léčit (směry v současné psychoterapii, užívání léků) a co léčit (jednotlivé diagnózy).

Autor knihy, Manfred Lütz, erudovaně odpovídá na všechny položené otázky – jak by také ne, vždyť v roli primáře-psychiatra a psychoterapeuta znalého mnoha terapeutických směrů pečuje o své pacienty v Alexiánské nemocnici, v roli filozofa a teologa, který svou disciplínu vystudoval, se zaobírá tím, jak se k sobě lidé ve společnosti chovají a jak reagují na ‚nenormální‘ podněty.

Všechny texty jsou čtivé a plné nejen svérázného humoru, ale i zajímavých informací a příkladů z praxe. V knize je také velmi silně morální a etická kotva doktora Lütze, kterou je pokora a snaha vnímat jedince s problémy jako partnery sobě rovné, za což si autora velmi vážím. Osobně bych ocenil  o něco více k tématům, která mě zajímají (např. poruchy osobnosti, transsexualita), ale kniha pro širokou veřejnost musí zajímavě  pokrýt základní informace.
Dílo pana Lütze bych doporučil všem studentům psychologie (a zájemcům o obor) – rozhodně se jedná o brilantní úvod do problematiky práce s lidmi obecně.

Během našeho života navštívíme lékaře nesčetněkrát – tu angína, onde zlomená ruka nebo nedej bože něco vážnějšího. Naše zranění se často velmi dobře zahojí, v horším případě zůstane bolest nebo jizva. Jaké to ale je, když je tato jizva na duši?

V naší společnosti je stále ještě zakořeněn přežitek, že člověk, který navštěvuje psychiatra nebo psychologa – také „cvokaře“, jak se velmi příznačně lidově říká – je blázen. Někdy totiž vidíme spíše diagnózu, než člověka, a tak je pro nás obtížné si představit, jak může takový nemocný trpět:

„Pomalými kroky se posouval k okraji střechy. Neviděl ulici pod sebou a nemyslel na to, co bude s jeho tělem. Chtěl jen zemřít. Nemyslel na to, jestli po ulici zrovna někdo půjde – v tuto hodinu venku rozhodně nikdo nechodí. Chtěl jen zemřít. Myslel jen na to, že stačí jeden krok a bude vysvobozen.
Říká se, že bezprostředně před smrtí se člověku promítne celý jeho život jako zrychlený film. Když ale stál na okraji střechy, nepromítlo se mu nic… Jak prosté může být řešení. Jak konečný může být jeden krok. Krok, který je zároveň cestou a cestu otevírá a zavírá současně…

Velká část našich obav z duševně nemocných lidí vychází z neznalosti, a proto se tato kniha pouští do osvětlování různých duševních poruch na lidských příbězích. Miroslav Orel, autor knihy, je lékařem a psychologem současně, díky čemuž se na problém můžeme podívat nejprve z lidského a „příběhového“ pohledu a hned potom se dozvíme něco o tom, co vlastně způsobuje problémy a jak se projevují.

Na stránkách této velmi čtivé a zároveň příjemně útlé knížky se setkáme s mánií, depresí, demencí, závislostmi, poruchami osobnosti a s mnoha dalšími podobnými problémy. Na závěr autor přidal zajímavý bonus v podobě pohledu na to, kde se duševní nemoci vlastně berou, kdo a jak je vyšetřuje a jak se léčí – najdeme zde i tipy na to, jak si pomoct sami.

Celá knížka je opravdu velmi dobře napsaná a sympatického doktora Portsteina, který nás provádí příběhy pacientů, si určitě oblíbíte.

A komu je kniha určená? Rozhodně nejen fanouškům psychologie, ale i lidem postiženým duševní poruchou a jejich okolí – vždyť porozumění je klíč k větší stabilitě a pomoci.