Psychologie – Knihošlápek

Kdo je tu vlastně blázen?

No prostě je to blázen,“ slýcháme v dnešní době poměrně často, dokonce tak často, že tento obrat v našem jazyce naprosto zdomácněl. Tím, kdo ale ve skutečnosti bláznem je – a co to vlastně znamená být normálním člověkem – se neotřele, komicky, ale zároveň i velmi hluboce zaobírá Manfred Lütz be své knize Kdo je tu vlastně blázen?

Někdy se věci mají jinak, než to vypadá…

„Léčíme nesprávné! Naším problémem nejsou blázní, nýbrž ti normální!“
– Manfred Lütz

Koncepcí neotřelá kniha mění úhel pohledu a provokuje – je větším problémem ‚normální‘ vrah či zloděj, nebo člověk, který kromě občasných nepříjemností s těmi hlasy, co na něj promlouvají, žije spořádaný život? A proč vlastně většinu zločinů považujeme za blázny a naopak?

Dílo se člení na několik celků – kromě již zmíněného předělu mezi bláznovstvím diskutuje o tom, koho a proč léčit (krátká historie psychiatrie), jak léčit (směry v současné psychoterapii, užívání léků) a co léčit (jednotlivé diagnózy).

Autor knihy, Manfred Lütz, erudovaně odpovídá na všechny položené otázky – jak by také ne, vždyť v roli primáře-psychiatra a psychoterapeuta znalého mnoha terapeutických směrů pečuje o své pacienty v Alexiánské nemocnici, v roli filozofa a teologa, který svou disciplínu vystudoval, se zaobírá tím, jak se k sobě lidé ve společnosti chovají a jak reagují na ‚nenormální‘ podněty.

Všechny texty jsou čtivé a plné nejen svérázného humoru, ale i zajímavých informací a příkladů z praxe. V knize je také velmi silně morální a etická kotva doktora Lütze, kterou je pokora a snaha vnímat jedince s problémy jako partnery sobě rovné, za což si autora velmi vážím. Osobně bych ocenil o něco více k tématům, která mě zajímají (např. poruchy osobnosti, transsexualita), ale kniha pro širokou veřejnost musí zajímavě pokrýt základní informace.
Dílo pana Lütze bych doporučil všem studentům psychologie (a zájemcům o obor) – rozhodně se jedná o brilantní úvod do problematiky práce s lidmi obecně.

Na Freuda já nemám čas, doktore

Během našeho života navštívíme lékaře nesčetněkrát – tu angína, onde zlomená ruka nebo nedej bože něco vážnějšího. Naše zranění se často velmi dobře zahojí, v horším případě zůstane bolest nebo jizva. Jaké to ale je, když je tato jizva na duši?

V naší společnosti je stále ještě zakořeněn přežitek, že člověk, který navštěvuje psychiatra nebo psychologa – také „cvokaře“, jak se velmi příznačně lidově říká – je blázen. Někdy totiž vidíme spíše diagnózu, než člověka, a tak je pro nás obtížné si představit, jak může takový nemocný trpět:

„Pomalými kroky se posouval k okraji střechy. Neviděl ulici pod sebou a nemyslel na to, co bude s jeho tělem. Chtěl jen zemřít. Nemyslel na to, jestli po ulici zrovna někdo půjde – v tuto hodinu venku rozhodně nikdo nechodí. Chtěl jen zemřít. Myslel jen na to, že stačí jeden krok a bude vysvobozen.
Říká se, že bezprostředně před smrtí se člověku promítne celý jeho život jako zrychlený film. Když ale stál na okraji střechy, nepromítlo se mu nic… Jak prosté může být řešení. Jak konečný může být jeden krok. Krok, který je zároveň cestou a cestu otevírá a zavírá současně…

Velká část našich obav z duševně nemocných lidí vychází z neznalosti, a proto se tato kniha pouští do osvětlování různých duševních poruch na lidských příbězích. Miroslav Orel, autor knihy, je lékařem a psychologem současně, díky čemuž se na problém můžeme podívat nejprve z lidského a „příběhového“ pohledu a hned potom se dozvíme něco o tom, co vlastně způsobuje problémy a jak se projevují.

Na stránkách této velmi čtivé a zároveň příjemně útlé knížky se setkáme s mánií, depresí, demencí, závislostmi, poruchami osobnosti a s mnoha dalšími podobnými problémy. Na závěr autor přidal zajímavý bonus v podobě pohledu na to, kde se duševní nemoci vlastně berou, kdo a jak je vyšetřuje a jak se léčí – najdeme zde i tipy na to, jak si pomoct sami.

Celá knížka je opravdu velmi dobře napsaná a sympatického doktora Portsteina, který nás provádí příběhy pacientů, si určitě oblíbíte.

A komu je kniha určená? Rozhodně nejen fanouškům psychologie, ale i lidem postiženým duševní poruchou a jejich okolí – vždyť porozumění je klíč k větší stabilitě a pomoci.

Mami, kdy už konečně umřeš?

Téma péče o nemocné rodiče je v dnešní době velmi aktuální, nejspíše proto, že je tato péče nákladná, fyzicky i psychicky namáhavá a zdlouhavá. Martina Rosenberg, německá novinářka a spisovatelka, ve své knize s provokativním názvem Mami, kdy už konečně umřeš? ukazuje těžké životní období, kdy se musela starat o své staré a nemocné rodiče.

Martina se s dcerou a manželem stěhuje z Řecka, kde dlouhodobě bydlela a pracovala, zpět do Německa, protože tamější podmínky nejdou zrovna příznivé. Samozřejmě řeší otázku bydlení, a tak jí rodiče nabídnou, aby šla bydlet do horního bytu v jejich domě. Zpočátku vše vypadá idylicky – prarodiče se sbližují s vnučkou a samotná Martina s manželem se mohou pustit do podnikání v oboru, který je baví. Po nějaké době se ale u matky Martiny objevuje demence. Zpočátku to všichni přisuzují stáří obou rodičů – vždyť kdo z lidí, který táhne na osmdesát, něco sem tam nezapomene?

Změna na sebe ale nenechá dlouho čekat, a tak se stav Martininy matky stále více zhoršuje. Přestává být schopna starat se o domácnost a za chvíli se už nebude moci postarat ani o sebe. Její muž, který je na manželce celý život závislý – byla totiž prvotřídní hospodyňkou, matkou a manažerkou rodinného života – upadá do sebelítosti, depresí a začíná být agresivní, navíc neštěstí má rádo společnost, takže také brzy onemocní.

Počáteční snaha Martiny starat se o rodiče v rámci rodiny začíná selhávat, a tak nastupují ambulantní a domácí pečovatelé, kteří jsou ale bohužel také jen lidé, proto péče není zrovna podle Martininých představ. Ta má už tak dost nacpaný rozvrh, a tak musí prodat podnikání a postupně přejít jen na částečný úvazek, její rodinný a společenský život navíc také utrží velkou ránu.

Vše se postupně zhoršuje a Martina tomu věčnému chaosu prostě potřebuje uniknout, a tak hledá cestu ven. Nejednou – a není se co divit- ji napadne věta: „Mami, kdy už konečně umřeš?“

Název i obsah knihy jsou značně provokativní – vždyť kdo by mohl toužit po smrti rodičů? Z příběhu je ale naprosto jasné, že netrpí jen nemocní, ale i jejich příbuzní a vůbec jejich okolí. O zdraví a pohodu těchto lidí se ale už málokdo zajímá. Myslím, že autorčiným cílem bylo zdůraznit důležitost komunikace mezi rodiči a dětmi, neboť se tak dá předejít napětí a mnoha problémům, zároveň se pokusila velmi ostře, avšak naprosto bravurně, detabuizovat tuto tématiku.

Kniha je krátká, výborně se čte a naprosto bravurně zachycuje bezútěšnou situaci mezi střední a starší generací. Knize není co vytknout; považuji ji za jeden z nejdůležitějších počinů letošního roku v oblasti péče o své blízké a doporučuji j k přečtení úplně všem – jednou nás to čeká také!

Knihu je možné objednat přímo na stránkách nakladatelství Portál, kterému děkuji za recenzní výtisk.

Kurz zdravého sebevědomí

Život není vždy lehký, to člověk koneckonců pociťuje od útlého věku. Na naší životní cestě se setkáme s mnoha křivdami a s věcmi, které nás trápí, ale nejsme s to je jakkoli ovlivnit, proto je důležité si uvědomit, že člověk nemůže změnit celý svět, ale může změnit sebe a svůj přístup. To je možnost, jak úspěšně bojovat s nepřízní okolí, ale i s vlastními problémy – s nízkým sebevědomím a špatným sebeobrazem, stresem a pocity méněcennosti. Kurz zdravého sebevědomí od Michaely Peterkové je průvodcem, který nás navede na správnou cestu.

Nízké sebevědomí je trochu, jako když nás tlačí boty. Žít se s tím dá, ale příjemné to není. Proč zbytečně strádat a do nekonečna o sobě pochybovat, když to jde změnit.
Čtrnáctidenní knižní kurz zdravého sebevědomí je pokračováním série tréninků duševního zdraví a zaměřuje se na nedostatečný pocit vlastní hodnoty a nízké sebevědomí. Odlehčenou formou nabízí autorka poznatky z bohaté terapeutické praxe, vyzývá čtenáře k práci na sobě a poskytuje mu k tomu vhodné postupy, tipy a podněty. Kurz vychází z kognitivně-behaviorální terapie.
Kurz je rozdělen do 14 částí, „DNŮ“, které směřují čtenáře k hlubšímu sebepoznání a dávají mu příležitost osvojit si postupy ke zvýšení sebevědomí a duševní pohody.

Vždycky se musím pousmát, když narazím na reklamu, která zaručuje zhubnutí a vytvarování postavy nebo dobrou znalost čínštiny během jednoho měsíce. U těchto jevů je důležitá spíše cesta než cíl, a to zejména proto, že do cíle zkrátka nikdy nevedou. Člověk se permanentně nemůže naučit jazyk nebo být štíhlý už napořád. To všichni vidíme a chápeme – tak proč se tedy podivujeme, že práce s naším vlastním nitrem funguje podobně?

Kurz zdravého sebevědomí je příjemná a útlá knížečka od Portálu. Zpracovala ji Michaela Peterková, psychoterapeutka, která popularizuje psychologii mezi lidmi a stará se o duševní pohodu. Jejím nejvýraznějším a mně nejsympatičtějším rysem je to, že nás kniha bere na okružní prohlídku po našem nitru. Neslibuje nic bez práce a bez vlastního přičinění je kniha úplně k ničemu. Budete totiž číst, přemýšlet, zapisovat si a plnit úkoly, které vám samotným poskytnou perspektivu k tomu, abyste mohli na své problémy pohlédnout z jiného úhlu – což je vlastně cílem knihy.

Celý kurz se skládá ze 14 dnů, kterými budete společně s knihou procházet. Není třeba se jakkoli připravovat, stačí otevřít oči, naslouchat a všímat si toho, o čem vlastně přemýšlíme.

Každý ze dnů obsahuje některou z těchto složek: sebepoznání, edukace (informace), svépomoc a úkol.
Sebepoznání je zadání, které musíme vyřešit. Zamýšlíme se přitom sami nad sebou a i nad tím, jak vidíme okolní svět. Výsledek nám pomůže poznat sebe sama a naše stanoviska, které třeba i nevědomě zaujímáme, a proto se může stát, že nám vyřešení takového zadání pomůže už jen tím, že jsme jej udělali.
Oddíl informací přináší to minimum psychologické teorie, které v kurzu je – kurz je zaměřen hlavně na aktivní práci – a objasňuje nám, jak pracuje naše psychika.
Oddíl svépomoc už nám potom ukazuje, co konkrétně můžeme dělat (či si jen začít uvědomovat), abychom se zbavili negativních pocitů a postojů, které máme, anebo i návyků, kterými se nevědomky trestáme.
Jak bylo již na začátku řečeno, budování sebevědomí je celoživotní proces. Oddíl úkolů nám proto nabízí možnosti, jak uvést některé kladné návyky v praxi nebo jak naopak eliminovat ty nežádoucí. Pravidelným plněním úkolů si „navykneme“ na pozitivní systém, který nám bude dále v životě pomáhat.

Na konci knihy najdeme přílohy, které nám pomáhají reflektovat náš postup a umožňují nám zaznamenávat a zpětně vyhodnocovat své plány, program, postup, nebo třeba i náladu. Neocenitelnou pomůckou je pochvalník, ve kterém za splněné úkoly dostávám sovičky, které ukazují náš zdárný postup vpřed.

Důležitá otázka na závěr: Zvedla mi kniha sebevědomí? Odpověď zní samozřejmě ne. Pracovat na svém sebevědomí musí každý z nás, a tato kniha je pouze průvodcem, který ukazuje, co nám může pomoci. A v tom, co dělá, je velice dobrá.

Již několikrát zmíněnou autorkou této příručky je psycholožka PhDr. Michaela Peterková. Zajímavé útržky z jejího života najdete i v knize, používá je, aby ilustrovala různé situace, ostatní informace o ní najdeme třeba na jejích stránkách Psyx.

Paní Peterkovou bych možná označil za „renesančního“ psychologa – věnuje se mnoha věcem. Na internetu nabízí kurzy osobního rozvoje, zpracovává diagnostické testy, pořádá semináře a kurzy, zabývá se hypnózou a v minulosti provozovala i soukromou praxi pro klienty s obtížemi.

Veškerá její práce je rozhodně zajímavá. Jestli vás zajímá psychologie, doporučuji se podívat na její stránky, kde najdete spoustu zajímavých testů a také informace, které vám mohou pomoci, ať už se snažíte zjistit, jak silná vůle ve vás třímá, jestli dokážete přestat kouřit nebo jestli zvládnete vystudovat psychologii.

Shrnutí

Kurz zdravého sebevědomí je užitečná kniha, která nám pomůže na naší cestě k větší sebedůvěře a lepší duševní pohodě. Kniha je naším koučem; vede nás, ale to podstatné zůstává naším úkolem. Pokud se chcete brát takoví, jací jste, mít se víc rádi a více si věřit, kniha je pro vás dobrým pomocníkem a „nakopnutím“ správným směrem.