No prostě je to blázen,“ slýcháme v dnešní době poměrně často, dokonce tak často, že tento obrat v našem jazyce naprosto zdomácněl. Tím, kdo ale ve skutečnosti bláznem je – a co to vlastně znamená být normálním člověkem – se neotřele, komicky, ale zároveň i velmi hluboce zaobírá Manfred Lütz be své knize Kdo je tu vlastně blázen?
„Léčíme nesprávné! Naším problémem nejsou blázní, nýbrž ti normální!“
– Manfred Lütz
Koncepcí neotřelá kniha mění úhel pohledu a provokuje – je větším problémem ‚normální‘ vrah či zloděj, nebo člověk, který kromě občasných nepříjemností s těmi hlasy, co na něj promlouvají, žije spořádaný život? A proč vlastně většinu zločinů považujeme za blázny a naopak?
Dílo se člení na několik celků – kromě již zmíněného předělu mezi bláznovstvím diskutuje o tom, koho a proč léčit (krátká historie psychiatrie), jak léčit (směry v současné psychoterapii, užívání léků) a co léčit (jednotlivé diagnózy).
Autor knihy, Manfred Lütz, erudovaně odpovídá na všechny položené otázky – jak by také ne, vždyť v roli primáře-psychiatra a psychoterapeuta znalého mnoha terapeutických směrů pečuje o své pacienty v Alexiánské nemocnici, v roli filozofa a teologa, který svou disciplínu vystudoval, se zaobírá tím, jak se k sobě lidé ve společnosti chovají a jak reagují na ‚nenormální‘ podněty.
Všechny texty jsou čtivé a plné nejen svérázného humoru, ale i zajímavých informací a příkladů z praxe. V knize je také velmi silně morální a etická kotva doktora Lütze, kterou je pokora a snaha vnímat jedince s problémy jako partnery sobě rovné, za což si autora velmi vážím. Osobně bych ocenil o něco více k tématům, která mě zajímají (např. poruchy osobnosti, transsexualita), ale kniha pro širokou veřejnost musí zajímavě pokrýt základní informace.
Dílo pana Lütze bych doporučil všem studentům psychologie (a zájemcům o obor) – rozhodně se jedná o brilantní úvod do problematiky práce s lidmi obecně.
