Knižní recenze – Knihošlápek

Revoluce

Píše se rok 2025 a v Čechách dochází k tzv. Očistě národa – problematičtí občané ČR jsou odsunování za státní hranice ČR. Mainstreamová média podporují toto rozhodnutí vlády jako krok k lepším zítřkům, který je kritizován nezávislými zdroji. Ty ovšem mají velmi malý dosah a pozornost jim věnují jen vybraní lidé. Nepřipomíná vám to něco? A jak k tomu vlastně došlo, kdo to způsobil? Jakub Trpiš ve své knize Revoluce sleduje osud několika lidí, kteří jsou různými způsoby zapojeni do zprvu plíživých změn, které ale ve výsledku diametrálně změní náš stát a společnost v něco, o čem se nám ani nezdálo. Nebo snad ano?

*Odsun obyvatelstva rozhodně není české historii neznámý…*

Robert je zavržený a společností opuštěný mladík, který ve svém životě střídavě zažívá raketový úspěch a pády na samotné dno. Vždy se ale zvedne ze země a chce se probojovat až na vrchol a potrestat každého, kdo by se mu snad snažil bránit nebo kdo by se jeho záměrům vysmíval. V knize se s ním potkáte mnohokrát, stejně jako například s Helenou, Kryštofem, nebo třeba Mariánem – jejich osudy už ale bude čtenář muset odhalit sám.

Celý příběh se skládá z příběhů několika postav, které se střídavě setkávají a zase rozcházejí. Stejně jako se mozaika skládá z barevných sklíček se příběh utváří z osudů lidí, kteří o sobě zpočátku nemají ani tušení, přesto jsou však společně ovlivňováni tím, co se děje – a děj je to syrový a ničím nepřikrášlený. V knize se setkáváme s úpadkem, vztekem a klením, sexem, spalující beznadějí i chladným a propočítaným vražděním. Mělo by proto být jasné, že se nejedná o typickou četbu po nedělním obědě, ale o dílo, nad kterým je třeba se zamýšlet. Společně s postavami budeme padat do prachu a zvedat se, jemným uměním společenského intrikaření a manipulace zdolávat překážky vedoucí k vítězství a následně také spolurozhodovat o tom, kterým směrem se bude ubírat budoucnost celého českého národa.

*… a jak všichni víme, celek se vždy skládá z částí.*

Takové úvahy jsou samy o sobě velmi složité – koneckonců stejně jako celá kniha. Z příběhu je patrné, že Jakub pečlivě spřádal myšlenky do promyšlené sítě, před kterou nelze než smeknout, což je myšlenka, která mě napadla při čtení kapitoly, v níž se odehrává poměrně zásadní debata. Na druhou stranu mě ovšem několikrát zamrzelo poměrně ploché zpracování myšlenek postav, které se v příběhu občas objeví – každá síť v sobě občas může mít trhlinu.

Příběh doplňují články z novin, diskuze, volební statistiky a další informace, které zachycují změny nálad ve společnosti a dokreslují děj, myslím si ale, že je jich až moc. Naopak je skvělé, že je ke knize dostupný soundtrack, který je provázaný s vybranými pasážemi knihy a může tak skvěle dokreslit děj.

*Je dobré občas pomyslet i na to, že v mnoha situací záleží především na úhlu pohledu.*

Jakub Trpiš se ve své nové knize pouští na neprozkoumanou cestu – vytvořil fiktivní dystopii, temno, které se rozlézá v našich končinách. Nejedná se však o lineární proměnu; v knize dochází k několika zásadním zvratům, které mohou čtenáře potěšit nebo naopak rozzlobit. Kniha na samém konci dochází k velmi nečekanému závěru, poselství, podobně jako Volba, první Jakubova kniha, která zvláštním způsobem kombinuje příběh s prvky seberozvojové literatury. Po jejím přečtení je dobré se zamyslet nad tím, komu jste vlastně celou dobu fandili a proč, což je svým způsobem alegorií na celý příběh knihy a na myšlenky v ní ukryté.

Shrnutí (tl;dr)

Revoluce ve mně po celou dobu čtení budila velmi silné a rozporuplné emoce, nutila mě přemýšlet nad tím, jak pohlížím na sebe i společnost, a také nad tím, jak bych si přál, aby se vyvíjela naše budoucnost. Za to autorovi patří můj dík, stejně jako za zajímavé zpracování v podobě střídavě se sbíhajících a zase se rozdělujících osudů hlavních postav. Naopak mě zamrzelo místy ploché zpracování a občasně ‚skákající‘ uvažování postav a také pravopisné chyby v textu. Za zmínku stojí také zajímavé doplnění příběhu dalšími prameny a speciální soundtrack. Rozhodně se nejedná o odpočinkovou četbu po sobotním obědě, kniha nutí k zamyšlení nad změnami ve společnosti a psychickou dynamikou hlavních postav.

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji pořídit zde. Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihcentrum.

Kdo je tu vlastně blázen?

No prostě je to blázen,“ slýcháme v dnešní době poměrně často, dokonce tak často, že tento obrat v našem jazyce naprosto zdomácněl. Tím, kdo ale ve skutečnosti bláznem je – a co to vlastně znamená být normálním člověkem – se neotřele, komicky, ale zároveň i velmi hluboce zaobírá Manfred Lütz be své knize Kdo je tu vlastně blázen?

Někdy se věci mají jinak, než to vypadá…

„Léčíme nesprávné! Naším problémem nejsou blázní, nýbrž ti normální!“
– Manfred Lütz

Koncepcí neotřelá kniha mění úhel pohledu a provokuje – je větším problémem ‚normální‘ vrah či zloděj, nebo člověk, který kromě občasných nepříjemností s těmi hlasy, co na něj promlouvají, žije spořádaný život? A proč vlastně většinu zločinů považujeme za blázny a naopak?

Dílo se člení na několik celků – kromě již zmíněného předělu mezi bláznovstvím diskutuje o tom, koho a proč léčit (krátká historie psychiatrie), jak léčit (směry v současné psychoterapii, užívání léků) a co léčit (jednotlivé diagnózy).

Autor knihy, Manfred Lütz, erudovaně odpovídá na všechny položené otázky – jak by také ne, vždyť v roli primáře-psychiatra a psychoterapeuta znalého mnoha terapeutických směrů pečuje o své pacienty v Alexiánské nemocnici, v roli filozofa a teologa, který svou disciplínu vystudoval, se zaobírá tím, jak se k sobě lidé ve společnosti chovají a jak reagují na ‚nenormální‘ podněty.

Všechny texty jsou čtivé a plné nejen svérázného humoru, ale i zajímavých informací a příkladů z praxe. V knize je také velmi silně morální a etická kotva doktora Lütze, kterou je pokora a snaha vnímat jedince s problémy jako partnery sobě rovné, za což si autora velmi vážím. Osobně bych ocenil o něco více k tématům, která mě zajímají (např. poruchy osobnosti, transsexualita), ale kniha pro širokou veřejnost musí zajímavě pokrýt základní informace.
Dílo pana Lütze bych doporučil všem studentům psychologie (a zájemcům o obor) – rozhodně se jedná o brilantní úvod do problematiky práce s lidmi obecně.

Na Freuda já nemám čas, doktore

Během našeho života navštívíme lékaře nesčetněkrát – tu angína, onde zlomená ruka nebo nedej bože něco vážnějšího. Naše zranění se často velmi dobře zahojí, v horším případě zůstane bolest nebo jizva. Jaké to ale je, když je tato jizva na duši?

V naší společnosti je stále ještě zakořeněn přežitek, že člověk, který navštěvuje psychiatra nebo psychologa – také „cvokaře“, jak se velmi příznačně lidově říká – je blázen. Někdy totiž vidíme spíše diagnózu, než člověka, a tak je pro nás obtížné si představit, jak může takový nemocný trpět:

„Pomalými kroky se posouval k okraji střechy. Neviděl ulici pod sebou a nemyslel na to, co bude s jeho tělem. Chtěl jen zemřít. Nemyslel na to, jestli po ulici zrovna někdo půjde – v tuto hodinu venku rozhodně nikdo nechodí. Chtěl jen zemřít. Myslel jen na to, že stačí jeden krok a bude vysvobozen.
Říká se, že bezprostředně před smrtí se člověku promítne celý jeho život jako zrychlený film. Když ale stál na okraji střechy, nepromítlo se mu nic… Jak prosté může být řešení. Jak konečný může být jeden krok. Krok, který je zároveň cestou a cestu otevírá a zavírá současně…

Velká část našich obav z duševně nemocných lidí vychází z neznalosti, a proto se tato kniha pouští do osvětlování různých duševních poruch na lidských příbězích. Miroslav Orel, autor knihy, je lékařem a psychologem současně, díky čemuž se na problém můžeme podívat nejprve z lidského a „příběhového“ pohledu a hned potom se dozvíme něco o tom, co vlastně způsobuje problémy a jak se projevují.

Na stránkách této velmi čtivé a zároveň příjemně útlé knížky se setkáme s mánií, depresí, demencí, závislostmi, poruchami osobnosti a s mnoha dalšími podobnými problémy. Na závěr autor přidal zajímavý bonus v podobě pohledu na to, kde se duševní nemoci vlastně berou, kdo a jak je vyšetřuje a jak se léčí – najdeme zde i tipy na to, jak si pomoct sami.

Celá knížka je opravdu velmi dobře napsaná a sympatického doktora Portsteina, který nás provádí příběhy pacientů, si určitě oblíbíte.

A komu je kniha určená? Rozhodně nejen fanouškům psychologie, ale i lidem postiženým duševní poruchou a jejich okolí – vždyť porozumění je klíč k větší stabilitě a pomoci.

Mami, kdy už konečně umřeš?

Téma péče o nemocné rodiče je v dnešní době velmi aktuální, nejspíše proto, že je tato péče nákladná, fyzicky i psychicky namáhavá a zdlouhavá. Martina Rosenberg, německá novinářka a spisovatelka, ve své knize s provokativním názvem Mami, kdy už konečně umřeš? ukazuje těžké životní období, kdy se musela starat o své staré a nemocné rodiče.

Martina se s dcerou a manželem stěhuje z Řecka, kde dlouhodobě bydlela a pracovala, zpět do Německa, protože tamější podmínky nejdou zrovna příznivé. Samozřejmě řeší otázku bydlení, a tak jí rodiče nabídnou, aby šla bydlet do horního bytu v jejich domě. Zpočátku vše vypadá idylicky – prarodiče se sbližují s vnučkou a samotná Martina s manželem se mohou pustit do podnikání v oboru, který je baví. Po nějaké době se ale u matky Martiny objevuje demence. Zpočátku to všichni přisuzují stáří obou rodičů – vždyť kdo z lidí, který táhne na osmdesát, něco sem tam nezapomene?

Změna na sebe ale nenechá dlouho čekat, a tak se stav Martininy matky stále více zhoršuje. Přestává být schopna starat se o domácnost a za chvíli se už nebude moci postarat ani o sebe. Její muž, který je na manželce celý život závislý – byla totiž prvotřídní hospodyňkou, matkou a manažerkou rodinného života – upadá do sebelítosti, depresí a začíná být agresivní, navíc neštěstí má rádo společnost, takže také brzy onemocní.

Počáteční snaha Martiny starat se o rodiče v rámci rodiny začíná selhávat, a tak nastupují ambulantní a domácí pečovatelé, kteří jsou ale bohužel také jen lidé, proto péče není zrovna podle Martininých představ. Ta má už tak dost nacpaný rozvrh, a tak musí prodat podnikání a postupně přejít jen na částečný úvazek, její rodinný a společenský život navíc také utrží velkou ránu.

Vše se postupně zhoršuje a Martina tomu věčnému chaosu prostě potřebuje uniknout, a tak hledá cestu ven. Nejednou – a není se co divit- ji napadne věta: „Mami, kdy už konečně umřeš?“

Název i obsah knihy jsou značně provokativní – vždyť kdo by mohl toužit po smrti rodičů? Z příběhu je ale naprosto jasné, že netrpí jen nemocní, ale i jejich příbuzní a vůbec jejich okolí. O zdraví a pohodu těchto lidí se ale už málokdo zajímá. Myslím, že autorčiným cílem bylo zdůraznit důležitost komunikace mezi rodiči a dětmi, neboť se tak dá předejít napětí a mnoha problémům, zároveň se pokusila velmi ostře, avšak naprosto bravurně, detabuizovat tuto tématiku.

Kniha je krátká, výborně se čte a naprosto bravurně zachycuje bezútěšnou situaci mezi střední a starší generací. Knize není co vytknout; považuji ji za jeden z nejdůležitějších počinů letošního roku v oblasti péče o své blízké a doporučuji j k přečtení úplně všem – jednou nás to čeká také!

Knihu je možné objednat přímo na stránkách nakladatelství Portál, kterému děkuji za recenzní výtisk.

Čeština poklepem a poslechem

Kniha Čeština poklepem a poslechem není na knižním trhu žádnou novinkou – spíše se jedná o publikaci, která vždy po několika desítkách let vyjde znovu, aby potěšila a obohatila život současných češtinářů.

Kniha je svým způsobem výkladový slovník, který autor sestavil a ve kterém se humorně (a také velmi zajímavým způsobem) „vrtá“ ve významech slov, v jejich původu i v tom, jak na ně bylo v době vzniku tohoto díla (tedy v roce 1948) nahlíženo.

Pavel Eisner, český lingvista a překladatel, si v obou svých dílech věnujících se kráse češtiny (kromě Češtiny poklepem a poslechem napsal ještě knihu Chrám a tvrz) vyhrál s jazykem a pustil se do „vysvětlování“ českých slov. Původním záměrem zřejmě bylo přitáhnout více lidí k češtině ukázat jim její krásy, což se mu dozajista podařilo – a stále daří.

Dílo neprošlo žádnou úpravou, proto je čeština viditelně starší a krásně „košatá“. Jako příklad uvedu svou oblíbenou definici slova mluvnice.

Mluvnice
Mluvnice nebo gramatika, můžete si vybrat, ale jen gramatik, nikoli také mluvničář, a největší xenofob mezi gramatiky musí si říkat gramatik. Neboť jazyku neporučíš; napadne-li ho nestvořit nějaké slovo, nestvoří, a čeština je ženská, musíš, jak ona chce.

Podobných perel najdete na 472 stranách více než dost; kdyby vám to však bylo málo, můžete sáhnout i po Chrámu a tvrzi.

Kniha i celkově dílo Pavla Eisnera se mi moc líbí, připomíná mi, jak je čeština bohatá a jak barvitě se pomocí ní můžeme vyjadřovat. Navíc si lze četbou této knihy doplnit znalosti etymologie a vývoje jazyka, což je mnohem pohodlnější, než „ležet“ v učebnicích – autor navíc vybírá zajímavá fakta a čtenáři tím šetří spoustu času.

Shrnutí

Čeština poklepem a poslechem by neměla chybět v knihovně žádného milovníka češtiny. Čtenáře pobaví a poučí; je také odrazem doby minulé, a tak čtenáři mohou nahlédnout na to, jak čeština vypadala před více než šedesáti lety.

Knihu je možné objednat přímo na stránkách nakladatelství Leda, kterému děkuji za recenzní výtisk a také za to, že se rozhodlo tuto vynikající knihu opět vydat.

Jazykové jednohubky

Na knižní scéně se čas od času objeví nějaký „pošetilec“, který se pustí do psaní o češtině s cílem nalákat zájemce o jazyk na něco jiného než „milovanou školní češtinu“. Jedním z posledních odvážlivců je Jan Táborský, kterému se to podařilo velmi dobře.

Kniha Jazykové jednohubky je souborem příspěvků, které Jan Táborský, autor knihy, publikoval na facebookové stránce Jazykové zajímavosti. Jak sám uvádí, překvapilo jej, jaký úspěch stránka získala, a tak se nakonec stalo, že část jeho práce vyšla knižně. Tohle internetové publikování skýtá jednu velkou výhodu – jakmile knihu dočtete, můžete pokračovat na oné stránce, kde se objevují další a další příspěvky.

Jsem velkým fanouškem podobných knih a Jazykové jednohubky oceňuju zejména proto, že se my, běžní čtenáři, dostaneme do jazykového zákulisí, aniž bychom museli studovat bohemistiku nebo přelouskávat knihy psané akademickým jazykem, který se ne vždy čte úplně jednoduše. Jan Táborský také často odkazuje na práci, kterou při hledání např. významu slova udělal, jmenuje příručky, které prostudoval, a my si jen pohodlně přečteme onen zajímavý a poučný závěr.

Kniha se do jisté míry podobá slavné Češtině poklepem a poslechem od Pavla Eisnera, ze které Jan Táborský také čerpal. Ta je ale spíše slovníkem než sborníkem. Zároveň jsou jazykové jednohubky o něco svěžejší a nám jazykově bližší – ono se není čemu divit, Eisnerova kniha poprvé vyšla v roce 1948.

Shrnutí

Jazykové jednohubky jsou osvěžující knížkou o češtině, která vás vezme na místa, kam jste se ve školní češtině ani neměli šanci podívat. Při čtení se pobavíte nad tím, co všechno je v češtině možné a co lidé vymysleli, dozvíte se zajímavé informace o vývoji a historii jazyka a možná se vám podaří objevit nějaké prohřešky, které pácháte, a sami o nich nevíte.

A abyste nekupovali zajíce v pytli, jednu z jednohubek můžete ochutnat na YouTube. Připravil ji Jan Táborský osobně.

Knihu si můžete zakoupit přímo na stránkách nakladatelství Zoner Press, kterému děkuji za recenzní výtisk.

Pište správně česky!

Na českém trhu dlouho chyběla kniha, která by zábavnou a zajímavou formou podávala pravopis, stylistiku a typografii spolu s porcí zajímavostí o češtině. Teď je tady a jmenuje se Pište správně česky – poradna šílených korektorů. Pojďme se na ni podívat!

Bestsellerová Poradna šílených korektorů v novém, rozšířeném vydání!
Bolí vás hlava z toho věčného přemýšlení, kde ve větě napsat čárku? Jste v pokušení házet si mincí pokaždé, když narazíte na dilema „mě/mně“? Bojujete s předponami „s“ a „z“? Je pro vás noční můrou psaní velkých písmen? Nebo byste se před kamarády rádi pochlubili dokonalým tvořením přechodníků? Ať už je to jakkoli, věříme, že si Poradnu šílených korektorů oblíbíte.
Nové, rozšířené vydání této praktické příručky je určené všem, kdo chtějí psát správně, čtivě, hezky a s chutí. Ambicí autorů nebylo popsat veškeré jazykové jevy, se kterými se pisatelé českých textů mohou setkat. Zaměřili se na ty oblasti, ve kterých se často chybuje, a existující pravidla se snažili předložit stručnou a srozumitelnou formou.
Nepříliš oblíbené suchopárné definice v co největší míře ustoupily konkrétním a snadno pochopitelným příkladům, které nezřídka vycházejí přímo z korektorské praxe autorů. Věříme, že se pro vás tato kniha stane užitečným a spolehlivým pomocníkem, který bude stát na vaší straně, až vám snad čeština nastaví svou odvrácenou tvář.

Kdo z nás doopravdy může říct, že umí česky? Jistě, domluvíme se, leccos napíšeme, ale jak moc dobře češtinu známe? Víme například, že protěžovat a protežovat jsou dvě různé věci? Nebo kdy hovořit kůře a kdy o kúře? O čárkách, skloňování jmen a velkých písmenech se raději ani zmiňovat nebudu. Ostatně ani nemusím – otestujte se sami.

Vyberte správnou variantu zápisu velkých a malých písmen:
a) Letos jsme jeli na dovolenou do části Alp zvané Vysoké Taury.
b) Letos jsme jeli na dovolenou do části Alp zvané vysoké Taury.
c) Letos jsme jeli na dovolenou do části Alp zvané Vysoké taury.
Vyberte správnou variantu následující věty:
a) V novinách vyšel rozhovor s bývalým českým fotbalistou Markem Jankulovskim.
b) V novinách vyšel rozhovor s bývalým českým fotbalistou Markem Jankulovski.
c) V novinách vyšel rozhovor s bývalým českým fotbalistou Markem Jankulovským.
Jak by měla správně znít tato věta?
a) Výstava je inspirovaná dílem Julesa Verna.
b) Výstava je inspirovaná dílem Julese Verna.
c) Výstava je inspirovaná dílem Jula Verna.
Doplňte všechny potřebné čárky do následujících vět:
Zavzpomínali jsme spolu co všechno jsme prožili a shodli se že to byly krásné časy.
Byl zařazen do slosování a protože vyhrál vozí se teď novým autem.
Jaký jsi měl let nebo co jsi měl k obědu mě nezajímá.
Máš pro mě nějakou radu nebo doporučení?
Vlastně mě rozmazluje a to si dám líbit.
Nikdo další tam nebyl a jeho přítomnost tak byla dost nevhodná.
S tím množstvím volného času jako máš ty bych neměl do čeho píchnout.
Hodil by se sem nějaký vysoký mohutný opadavý strom.
Na dominantu města viditelnou už z dálky byl krásný pohled.
Cestou do správního střediska Saskatchewanu Reginy se jim podařilo zabloudit.

(Testové úlohy byly vybrány ze souboru testů, který je v knize i na stránkách nakladatelství.)

Zapotili jste se? Nebojte se, já taky, a to znamená, že je kniha určena právě nám. Pokud jste všechno zvládli bezchybně, gratuluji. Stejně je ale v knize mnoho zajímavých informací, tak ji aspoň prolistujte. 🙂
Kniha samotná se skládá ze čtyř částí. S trochou nadsázky můžeme tyto části přirovnat k herním úrovním. Čím jste dál, tím je to složitější.
V první, gramaticko-pravopisné části se setkáte s jevy, ve kterých se dělá nejvíce chyb (psaní vlastních jmen, velkých písmen, čárek, „s“ a „z“, přechodníků, atp.) a dozvíte se, že je čeština klisna (více v kapitole Nerovný boj s čárkami), v druhé části se pak zaměříte na to, jak psát čtivě (probírá se spisovný a nespisovný jazyk, nepřirozené vyjadřování, problematika vazeb, stavba vět,…), ve třetí části si budete muset poradit se správnou typografií (to jsou znaménka, závorky, uvozovky, mezery, dělení slov a sazba) a ve čtvrté, závěrečné části na vás čeká sladká odměna v podobě jazykových zajímavostí.

Kniha je ‚macatá‘, má skoro 400 stran, bát se jí ale nemusíte – nikdo po vás nechce, abyste ji přečetli celou. Listujte, zjišťujte, co vás zajímá a co neumíte, a nakonec zjistíte, že toho, co jste neprošli, opravdu moc není.
Jak uvádí sami autoři, snažili se knihu pojmout jako pohodového průvodce světem češtiny, a já si myslím, že se jim to povedlo velmi dobře. Celkové zpracování je přehledné, důležité informace jsou zvýrazněny a kniha obsahuje řadu užitečných tabulek. Na konci každé podkapitoly navíc můžete vyzkoušet, jestli jste problematice porozuměli. Formát testů je stejný jako v ukázce výše.

Za celým tímto obdivuhodným počinem stojí autorské dvojice Dalibor a Petr Behúnovi. Oba jsou (pochopitelně) korektoři a copywriteři. O své práci také píšou na internetu – jejich seriály, tedy Zápisník šíleného korektora a Hříchy šíleného korektora, se zabývají stránkami češtiny, které působí potíže.

Shrnutí

Poradna šílených korektorů je opravdu poklad – v knize je přehled gramatiky, pravopisu, stylistiky a typografie, navíc dostanete nášup v podobě jazykových zajímavostí. Jsem si skálopevně jistý, že kdybych měl tuto knihu k dispozici dříve, učení češtiny by bylo mnohem příjemnější a zábavnější. Proto ji vřele doporučuji nejen češtinářským nadšencům, ale třeba i těm, kteří mají s češtinou problémy a po studiu „příruček“ se cítí značně ztrhaně.

Klady
+ Kniha obsahuje širokou nabídku témat – od řešení „věčného problému“ s velkými písmeny až po návod, jak se stát korektorem
+ Text je jasný a srozumitelný
+ Celá kniha má praktické uplatnění, může ale zároveň být „jazykovým zákuskem“ pro zájemce o češtinu

Zápory
– …

Knihu vydalo v roce 2015 nakladatelství Zoner Press, kterému tímto děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.

Vraní dívka

Lidstvo bylo do jisté míry vždy fascinováno svou psychikou a jejím napojením na fyzično – při dobré motivaci jsme schopni dosahovat až neuvěřitelných výsledků, dokážeme předvídat, vyvozovat a správně reagovat. Všemi těmito schopnostmi pak můžeme pomáhat sobě i ostatním, co se ale stane, když se něco v nás pokazí?

Jak velkému utrpení dokáže člověk čelit nebo vystavit jiné, než sám přestane být lidskou bytostí a změní se v netvora? Jak může zklamání ovlivnit duši, osud, život?
Psychoterapeutka Sofia Zetterlundová léčí dva klienty s příznaky mnohočetné poruchy osobnosti, dětského vojáka ze Sierry Leone a ženu s hlubokými traumaty z minulosti. Nikdo jim nenaslouchá. Kromě Sofie…
Komisařka Jeanette Kihlbergová vyšetřuje případ mrtvého chlapce, jehož tělo nese známky mučení. Nikdo ho nepostrádá. Kromě Jeanette… Temný severský psychothriller jen pro silné povahy.

Policejní komisařka Jeanette Kihlbergová to teď zkrátka nemá lehké – šovinismus v práci jí komplikuje život, její auto se za jízdy rozpadá, její pubertální syn se pomalu a jistě mění na citové tornádo a manžel je v domácnosti, protože je to přece umělec a musí pracovat na svých dílech, která ale odmítá prodat, a tak Jeanette táhne celou rodinu sama. K tomuhle všemu se přidává pořádně nepříjemný případ: nálezy těl dětských ilegálních imigrantů. Ta jsou navíc dobitá, zakonzervována a zbavena některých orgánů.
Souběžně s ní pracuje psycholožka Sofia Zetterlundová. Ta momentálně pracuje se dvěma klienty – s dětským vojákem ze Sierry Leone, který trpí rozštěpem osobnosti a s Victorií Bergmanovou, která byla v dětství zneužívána. Práce s ní ale není lehká; obestírá je řada tajemství a navíc je Victorie „silná“, zatvrzelá a zahořklá. Kromě toho vyšetřuje zločince a vypracovává jejich psychologické profily. Díky tomu je brzy Kontaktuje Jeanette, aby se přeptala na některé podezřelé v jejím případě. Sofii se ale zpočátku do spolupráce moc nechce, sama má momentálně problémy a jaksi zapomíná…

Hned na začátek musím říct, že když jsem Vraní dívku začal číst, kniha na mě působila úplně jinak, než jaký dojem utvářely upoutávky a recenze. Oproti až hororové formě, která sálá z ukázkového videa, na mě kniha působila spíše kombinací racionálního klidu, který jsem z knihy prostě tak nějak cítil, a přirozeným dojmem, prostě tak, jako bych tam s postavami opravdu byl. Děsivý potenciál „pro silné povahy“, který je v souvislosti s celou sérií spojován, jsem asi neobjevil. Na druhou stranu musím říct, že když člověk brouzdá internetem nebo se i dívá na televizi, leckdy narazí i na horší věci. Tím ale samozřejmě netvrdím, že zvěrstva, která někteří antagonisté v knize páchají, s člověkem neotřesou. Zkrátka a dobře: pokud si potrpíte na ostřejší a morbidní čtení, Vraní dívka se hodí do knihovny.

Kromě samozřejmě kontinuálního vyšetřování je kniha protkána dalšími zajímavostmi, která z ní podle mého názoru dělají unikát. Jelikož jsem už přečetl celou trilogii, můžu říct, že si autoři potrpí na filosofičnost úvah postav, na pořádnou porci psychologických a psychopatologických jevů (rozštěp osobnosti, amnézie, pedofilie) a na komplikované vztahy všeho druhu (hetero i homosexuální láska, přátelství, nenávist, rezignace,…)
Až knihu dočtete, což bude pravděpodobně rychle, protože překlad je skvělý a velice čtivý (jen místy zamrzí špatná korektura), budete mít na mysli více otázek, než najdete odpovědí. Co s tím? Pomůže přečtení dalšího dílu? No, to budete muset zkusit sami. 🙂

Za jménem Erik Axl Sund se vlastně skrývají dva autoři – Jerker Eriksson a Håkan Axlander Sundquist. Na první pohled je celkem jasné, že jejich autorský pseudonym je přesmyčkou tvořenou jejich jmény.
Autoři se znají více než dobře – Håkan je renesančním člověkem; je výtvarníkem a hudebníkem a Jerker je jeho producentem. Jejich kniha vznikla, protože se, jak sami autoři přiznali, snažili strhnout Švédsku masku kulturní a bezpečné země a zadupat ji do prachu, neboť takovou zemí, alespoň podle tvrzení autorů, Švédsko rozhodně není. Oba se zajímají o psychologii, což se v knize rozhodně promítlo. I přes jistou kontroverzi jim v roce 2012 Švédský spolek autorů udělil cenu za mimořádně zdařilou psychoanalýzu obsaženou v kriminálním románu.
Za sebe musím říct, že se mi líbí určitá poetičnost, kterou dílu vdechli. Celá série je mimořádně bohatá na filosofické úvahy a „citáty“, z nichž jeden vybírám:

Odpuštění něčeho, co lze odpustit, vlastně žádné odpuštění není. Skutečné odpuštění je, když odpustíme něco neodpustitelného.

Kurz zdravého sebevědomí

Život není vždy lehký, to člověk koneckonců pociťuje od útlého věku. Na naší životní cestě se setkáme s mnoha křivdami a s věcmi, které nás trápí, ale nejsme s to je jakkoli ovlivnit, proto je důležité si uvědomit, že člověk nemůže změnit celý svět, ale může změnit sebe a svůj přístup. To je možnost, jak úspěšně bojovat s nepřízní okolí, ale i s vlastními problémy – s nízkým sebevědomím a špatným sebeobrazem, stresem a pocity méněcennosti. Kurz zdravého sebevědomí od Michaely Peterkové je průvodcem, který nás navede na správnou cestu.

Nízké sebevědomí je trochu, jako když nás tlačí boty. Žít se s tím dá, ale příjemné to není. Proč zbytečně strádat a do nekonečna o sobě pochybovat, když to jde změnit.
Čtrnáctidenní knižní kurz zdravého sebevědomí je pokračováním série tréninků duševního zdraví a zaměřuje se na nedostatečný pocit vlastní hodnoty a nízké sebevědomí. Odlehčenou formou nabízí autorka poznatky z bohaté terapeutické praxe, vyzývá čtenáře k práci na sobě a poskytuje mu k tomu vhodné postupy, tipy a podněty. Kurz vychází z kognitivně-behaviorální terapie.
Kurz je rozdělen do 14 částí, „DNŮ“, které směřují čtenáře k hlubšímu sebepoznání a dávají mu příležitost osvojit si postupy ke zvýšení sebevědomí a duševní pohody.

Vždycky se musím pousmát, když narazím na reklamu, která zaručuje zhubnutí a vytvarování postavy nebo dobrou znalost čínštiny během jednoho měsíce. U těchto jevů je důležitá spíše cesta než cíl, a to zejména proto, že do cíle zkrátka nikdy nevedou. Člověk se permanentně nemůže naučit jazyk nebo být štíhlý už napořád. To všichni vidíme a chápeme – tak proč se tedy podivujeme, že práce s naším vlastním nitrem funguje podobně?

Kurz zdravého sebevědomí je příjemná a útlá knížečka od Portálu. Zpracovala ji Michaela Peterková, psychoterapeutka, která popularizuje psychologii mezi lidmi a stará se o duševní pohodu. Jejím nejvýraznějším a mně nejsympatičtějším rysem je to, že nás kniha bere na okružní prohlídku po našem nitru. Neslibuje nic bez práce a bez vlastního přičinění je kniha úplně k ničemu. Budete totiž číst, přemýšlet, zapisovat si a plnit úkoly, které vám samotným poskytnou perspektivu k tomu, abyste mohli na své problémy pohlédnout z jiného úhlu – což je vlastně cílem knihy.

Celý kurz se skládá ze 14 dnů, kterými budete společně s knihou procházet. Není třeba se jakkoli připravovat, stačí otevřít oči, naslouchat a všímat si toho, o čem vlastně přemýšlíme.

Každý ze dnů obsahuje některou z těchto složek: sebepoznání, edukace (informace), svépomoc a úkol.
Sebepoznání je zadání, které musíme vyřešit. Zamýšlíme se přitom sami nad sebou a i nad tím, jak vidíme okolní svět. Výsledek nám pomůže poznat sebe sama a naše stanoviska, které třeba i nevědomě zaujímáme, a proto se může stát, že nám vyřešení takového zadání pomůže už jen tím, že jsme jej udělali.
Oddíl informací přináší to minimum psychologické teorie, které v kurzu je – kurz je zaměřen hlavně na aktivní práci – a objasňuje nám, jak pracuje naše psychika.
Oddíl svépomoc už nám potom ukazuje, co konkrétně můžeme dělat (či si jen začít uvědomovat), abychom se zbavili negativních pocitů a postojů, které máme, anebo i návyků, kterými se nevědomky trestáme.
Jak bylo již na začátku řečeno, budování sebevědomí je celoživotní proces. Oddíl úkolů nám proto nabízí možnosti, jak uvést některé kladné návyky v praxi nebo jak naopak eliminovat ty nežádoucí. Pravidelným plněním úkolů si „navykneme“ na pozitivní systém, který nám bude dále v životě pomáhat.

Na konci knihy najdeme přílohy, které nám pomáhají reflektovat náš postup a umožňují nám zaznamenávat a zpětně vyhodnocovat své plány, program, postup, nebo třeba i náladu. Neocenitelnou pomůckou je pochvalník, ve kterém za splněné úkoly dostávám sovičky, které ukazují náš zdárný postup vpřed.

Důležitá otázka na závěr: Zvedla mi kniha sebevědomí? Odpověď zní samozřejmě ne. Pracovat na svém sebevědomí musí každý z nás, a tato kniha je pouze průvodcem, který ukazuje, co nám může pomoci. A v tom, co dělá, je velice dobrá.

Již několikrát zmíněnou autorkou této příručky je psycholožka PhDr. Michaela Peterková. Zajímavé útržky z jejího života najdete i v knize, používá je, aby ilustrovala různé situace, ostatní informace o ní najdeme třeba na jejích stránkách Psyx.

Paní Peterkovou bych možná označil za „renesančního“ psychologa – věnuje se mnoha věcem. Na internetu nabízí kurzy osobního rozvoje, zpracovává diagnostické testy, pořádá semináře a kurzy, zabývá se hypnózou a v minulosti provozovala i soukromou praxi pro klienty s obtížemi.

Veškerá její práce je rozhodně zajímavá. Jestli vás zajímá psychologie, doporučuji se podívat na její stránky, kde najdete spoustu zajímavých testů a také informace, které vám mohou pomoci, ať už se snažíte zjistit, jak silná vůle ve vás třímá, jestli dokážete přestat kouřit nebo jestli zvládnete vystudovat psychologii.

Shrnutí

Kurz zdravého sebevědomí je užitečná kniha, která nám pomůže na naší cestě k větší sebedůvěře a lepší duševní pohodě. Kniha je naším koučem; vede nás, ale to podstatné zůstává naším úkolem. Pokud se chcete brát takoví, jací jste, mít se víc rádi a více si věřit, kniha je pro vás dobrým pomocníkem a „nakopnutím“ správným směrem.